Příběh T.J.

Do Prahy jsem přijel v únoru 1999 s pocitem, že jsem na vrcholu osobních i profesních úspěchů. Poté, co jsem s výbornými studijními výsledky získal titul MBA, jsem se chystal nastoupit do jedné z prestižních nadnárodních firem poskytujících poradenství v oblasti managementu a obchodu. Díky této pozici jsem se dostal mezi nejlépe placené lidi v České republice, ale také do VIP společenských kruhů. Bylo mi 25 let a zdálo se, že roky tvrdé práce se mi konečně začínají vracet a vše, po čem jsem kdy toužil, mám teď na dosah. Byl jsem se svým životem maximálně spokojen a rozhodně jsem netušil, že mne za pár let potká tak hluboká psychologická krize, ze které únik pro mne bude nepředstavitelný.

Narodil jsem se v roce 1974 v Plzni pracujícím rodičům. Prožil jsem šťastné a bezstarostné dětství, měl jsem dobré známky, spoustu kamarádů, hodně jsem sportoval. Zkoušel jsem hrát hokej i fotbal, ale nakonec jsem se v šesti letech rozhodl pro tenis. Tento sport pak po dlouhý čas naplňoval a ovlivňoval můj život. Stejně důležité jako trávit čas na hřišti, bylo pro mě dobře se učit a dělat radost svým rodičům.

V roce 1984 se moji rodiče rozhodli emigrovat do Kanady, kde očekávali lepší a svobodnější život. Tam jsem pokračoval v hraní tenisu i udržování svého dobrého školního prospěchu a v roce 1992 jsem získal tenisové stipendium na Státní univerzitě na Floridě. Pak následovalo dalších 6 let tenisu a dobrých známek. Studium jsem ukončil jako první v historii školy s titulem MBA a perfektním průměrem 4,00 GPA (v českém prostředí by tento výsledek odpovídal průměru 1,00).

Vzhledem k mému dětství strávenému v Čechách jsem se po návratu do Prahy dobře přizpůsobil. Uměl jsem česky, užíval jsem si kulturu a zábavu, seznamoval jsem se s novými lidmi. A díky dobrému výdělku jsem si v Praze mohl opravdu užívat. Navzdory všem těmto úspěchům bylo stále obtížnější ignorovat moji úzkost z kontaktu se ženami.

Před svým příchodem do Prahy jsem se úspěšně vyhýbal jakékoliv situaci, ve které bych se mohl dostat do blízkosti nějaké atraktivní ženy. Pořád jsem si říkal: „Soustřeď se na tenis, soustřeď se na studium, čas na ženy jednou přijde“. Ve chvílích, kdy mne nějaká žena opravdu zaujala, to bylo opravdu těžké, ale věřil jsem tomu, že to je v mém nejlepším zájmu. V Praze, kde je veliká koncentrace překrásných a zajímavých žen, jsem však brzy zjistil, že vůbec nevím, jak si mám v jejich přítomnosti počínat. Vždycky jsem jednoduše zpanikařil, ztuhl a co nejrychleji utekl. Přesto jsem si nepřestával říkat: „Tvůj čas ještě přijde“.

Když jsem byl v Praze třetím rokem, posunul jsem se z pozice konzultanta na méně náročné, ale i méně prestižní místo v oddělení marketingu jedné telekomunikační společnosti. V tomto období na sebe začal upozorňovat další zanedbávaný aspekt mého života, moje zdraví. Už na vysoké škole jsem míval problémy s žaludečními vředy a srdeční arytmií, ale vnímal jsem je jako nepříjemné rozptylování na cestě za svými cíli a dařilo se mi potlačovat jejich projevy s pomocí léků. Tentokrát na mne ale zdravotní problémy dolehly mnohem silněji a bylo stále těžší je ignorovat.

Znova a znova vybuchovaly, prořezávaly si cestu mým mozkem, až jsem byl vyděšen k nepříčetnosti.
T.J.

Pak mi jednoho dne přišel od přítele email, kterému jsem se nejdřív smál a nepřikládal mu žádnou důležitost. Jeho obsah mě ale čím dál více zaměstnával, až jsem nemyslel na nic jiného. Bylo mi z toho tak špatně od žaludku, že jsem nemohl několik dní pozřít sousto. Ten přítel mi totiž napsal, že mne zná už hodně dlouho a myslí si, že důvodem mé nervozity v přítomnosti žen je, že jsem gay a ještě o tom nevím. Taková teorie mi nikdy nepřišla na mysl, ale po určitém čase mi jenom ta možnost, že jsem gay, znemožnila jakkoliv fungovat ve světě. Dokázal jsem myslet jenom na to, co si o mně pomyslí moje okolí, jestli jsem opravdu gay a jak to proboha mám zjistit?

Tyto myšlenky mě uvrhly do špatného stavu, ale asi za týden jsem se setkal s dalším šokujícím zážitkem, tak divným a nepochopitelným, že vyústil v krizi, která se mi zdála bezvýchodná.

Stalo se to jednoho večera, poté, co jsem jako obvykle telefonoval s matkou. Najednou uprostřed mé hlavy začaly vybuchovat černé ohňostroje. Nebylo to něco, co bych viděl vně svého těla, bylo to něco, co se s velkou intenzitou odehrávalo přímo uvnitř mé lebky. Znova a znova vybuchovaly, prořezávaly si cestu mým mozkem, až jsem byl vyděšen k nepříčetnosti. „Co se to se mnou sakra děje?“ říkal jsem si. „Zbláznil jsem se snad?“ Tento zážitek byl pro mě o to děsivější, že jsem si sebe sama velmi vážil hlavně pro svou schopnost mít věci pod kontrolou. Uvnitř mé hlavy se odehrávaly opravdu podivné věci, a čím víc jsem se to snažil kontrolovat, tím to bylo horší. S rostoucí intenzitou černých ohňostrojů mi čím dál víc tlouklo srdce a já cítil, že snad budu zvracet. Nějak jsem se dostal do koupelny a pustil si na obličej studenou vodu. Musel jsem se držet, abych nespadl. Pak jsem si řekl: „Vydrž tuhle noc a zítra půjdeš k psychiatrovi“. Ale do mysli se mi zadními vrátky vkrádala myšlenka: “Co si o mně všichni pomyslí, jestli se o tomhle dozvědí? Možná jsem homosexuál a teď ještě tohle? Jakým způsobem se mám vrátit k normálnímu životu?“

Druhý den jsem se dopotácel do práce, kde podivný, hrozivý a zdánlivě nevysvětlitelný proces pokračoval. K vybuchujícím ohňostrojům se ještě přidaly červené turbíny, které se otáčely uvnitř mé hlavy. A vzápětí se k nim přidala ještě obrovská ozubená kola, která se nepřestávala točit. A nakonec se objevil šašek a začal se smíchem poskakovat a tančit uvnitř mé lebky. Zatímco jsem se snažil vymyslet jakékoliv rozumné vysvětlení toho, co se dělo, jediné zdůvodnění, které mně napadalo, bylo, že jsem se naprosto zbláznil. Nikdy bych si nebyl býval představil, že se takhle někdy budu cítit, ale na odpolední setkání s psychiatrem jsem se ohromně těšil.

Konzultace u psychiatra mi přinesla úlevu, protože mne ujistil o tom, že nejsem blázen. Na druhou stranu výhled, který mi psychiatr nastínil, také nebyl nejrůžovější, protože podle něj jsem kromě vysoké úzkosti a nervozity trpěl ještě „obsedantními myšlenkami a panickými stavy“. Jako léčbu mi nabídl psychofarmaka Zoloft a Neurol a zároveň mi doporučil vyhledat psychologa a začít s ním pracovat na uvolnění úzkostnosti a nervozity. Když jsem se mu svěřil se svým gay-problémem, řekl jenom: „Vy homosexuál nejste, tak to pusťte z hlavy“.

Léky jsem si vyzvedl ihned a měl jsem v úmyslu začít je brát od příštího rána. Jedna moje část ale nebyla přesvědčena o tom, že medikace je nejlepší cesta, jak se s tímto problémem vyrovnat. Moje domněnka se potvrdila následujícího dne, kdy jsem půl hodiny po požití první dávky léku, zase všechno vyzvracel. V té chvíli se mi moje situace zdála absolutně bezvýchodná. Ohňostroje, kola a turbíny se nesnesitelně zavrtávaly do mé mysli, já se cítil příšerně po psychické i fyzické stránce a léky se nezdály být správným řešením – „CO SE MI TO SAKRA DĚJE“, křičel jsem němě uvnitř své vlastní hlavy…

Později toho dne jsem naštěstí jel autem s přítelem, kterému jsem důvěřoval natolik, že jsem se mu se svými prožitky svěřil. Přítel si také nemyslel, že bych byl blázen a rovněž se domníval, že medikace pro mne není to pravé. Řekl mi, že se poptá známých a doporučí mi spolehlivého profesionála, se kterým si budu moci o svých problémech promluvit. Druhý den mi přišla SMS: „Zavolej panu Vančurovi na tohle číslo, měl by ti umět pomoct“.

Schůzka s panem Vančurou mi změnila život, protože byla začátkem úžasné cesty sebeobjevování. V rámci tohoto procesu sebepoznávání jsem začal zjišťovat, které své části potlačuji, jakým způsobem se vztahuji ke světu (a věcem mimo něj) a hlavně jsem začal poznávat opravdovou radost ze života. Klíčovým prvkem terapeutického procesu bylo přerámování zážitků, které jsem nejdříve považoval za patologické, do podoby příležitostí k sebezkoumání a posléze k léčení. Nepokoušeli jsme se tyto symptomy potlačit. Naopak jsme se snažili propracovat skrz ně k hlubším kořenům mých zvláštních prožitků. Výsledkem toho bylo, že jsem začal žít mnohem spokojenější, šťastnější a plnější život, než se mi kdy snilo.

Na své cestě sebeobjevování jsem zažil strach i radost, ale nejkrásnější je, že proces sebepoznání nikdy nekončí…